Facebook pageYoutube channelen

Otakar OSTRČIL

(*25. 2. 1879 Praha — †20.8.1935 Praha)

český skladatel, dirigent a pedagog

Vystudoval moderní filologii na Karlově univerzitě (1897-1901), kde byli jeho profesory například Jan Gebauer, Otakar Hostinský a Tomáš Garigue Masaryk. Od roku 1903 do roku 1919 působil jako profesor češtiny a němčiny na pražské Česko-slovanské obchodní akademii. Hudbu studoval soukromě, klavír u A. Mikeše a později u Z. Fibicha, u něhož studoval rovněž skladbu. Jako pokračovatel tradice velkých českých romantiků 19. století se Ostrčil stal, zejména svou pedagogickou činností, vedle Nováka, Foerstera a Suka nejvlivnější osobností českého hudebního života své doby. Působil jako dirigent Akademického pěveckého sboru a Orchestrálního sdružení (1908-22) v Praze, později se stal hostujícím dirigentem v Národním divadle. Z místa šéfa opery Vinohradského divadla (1914-18) odešel do Národního divadla jako dramaturg. V roce 1920 byl zde jmenován šéfem opery a v této funkci zůstal až do své smrti v roce 1935. Jeho pokroková dramaturgická koncepce a vysoká úroveň, které dosáhly za jeho působení všechny divadelní profese, představují v historii Národního divadla jedno z jeho nejúspěšnějších období. Skladatelsky vyšel Ostrčil z Fibicha, byl obdivovatelem Smetany a Mahlera. Uměl použít všechny výrazové prostředky romantických skladatelů, nebránil se však ani experimentům, typické je pro něj porušování tradiční tonality a tonálně nevázaná polyfonie. Z jeho významných orchestrálních skladeb jmenujme symfonickou báseň podle J. Vrchlického Pohádka o Šemíku (1899), Symfonii A dur (1905), Impromptu (1911), Svitu c moll (1912), Symfoniettu (1921), symfonickou báseň Léto (1925-6) a programní variace na vlastní téma Křížová cesta (1928), které se řadí k nejlepším dílům české hudby 20. století. Ostrčil je také autorem několika oper: Kunálovy oči (1908), jednoaktové Poupě (1910), psychologické hudební drama Legenda z Erinu (1913-19) podle Julia Zeyera či Honzovo království (1933) napsané na motivy povídky L. N. Tolstoje. Napsal dva melodramy - Balada o mrtvém ševci a mladé tanečnici (1904) a Balada česká (1905) na slova Jana Nerudy, dále např. baladu na text lidové písně pro mezzosoprán a orchestr Osiřelo dítě (1906). Z jeho vokálních kompozic vyniká mužský sbor podle J. Vrchlického Česká legenda vánoční (1912), kantáta Legenda o svaté Zitě (1913) pro tenor, smíšený sbor, orchestr a varhany a Prosté motivy (1922) na slova Jana Nerudy. Sonatina pro violu, housle a klavír (1925) a Smyčcový kvartet H dur (1899) reprezentují jeho komorní tvorbu.
Biblografie:
J. Bartoš: Otakar Ostrčil (Praha, 1936)
F. Pala, V. Pospíšil: Opera Národního divadla v období Otakara Ostrčila (Praha, 1962-89)
J. Tyrrell: Czech Opera (Cambridge, 1988)

Odkazy: www.musica.cz www.klassika.info