Dílo básníka, překladatele, editora, novináře, pábitele, mystifikátora, solitéra, poutníka a snivce Ivana Wernische optikou jeho přítele, režiséra Jana Nebeského. Wernischovy zdánlivě přístupné, přitom však nepolapitelné a rafinované verše, jeho poezie světská i duchovní, slova s maskou hospodsky zemité posměšnosti i tesklivá vyznání nejistotě a touze, přímá oslava slova a rytmu, nové nárazy významů, jiskry zrodu a zániku světů. Verše milované, básně zapadlé, texty neznámé i dílo zcela nové, napsané přímo pro tuto inscenaci. A především sen a slovo, které se zhmotní v magickém rituálu jménem Divadlo, jako oslava jednoho z nejvýznamnějších žijících českých básníků.

Předpremiéra 12. června 2024

Světové premiéry 13. a 14. června 2024 na Nové scéně

Dramaturgyně Jana Slouková o inscenaci

Jsem šťastná, že naši novou inscenaci věnujeme tvorbě Ivana Wernische, protože si jeho básnického díla nesmírně vážím, a to v celé šíři jeho neokázalosti, humoru, hravosti i stesku. Je pro mě důležité vzdávat v Národním divadle hold velkým domácím literárním osobnostem, zvláště když jde o žijícího klasika české poezie. Wernischova tvorba je divoká a nezaměnitelná, stejně jako scénický rukopis jeho přítele, režiséra Jana Nebeského. Jeho verše zasahují, znepokojují, baví, dojímají i matou. Za zdánlivě jednoduchou formou číhá vždy nečekaná pointa, nic není, jak se zdá, někdy nás zavedou k pousmání, jindy zasáhnou s krutou přesností. Kromě nového textu, napsaného básníkem přímo pro naši inscenaci, zazní z jeviště i mnoho Wernischových starších veršů, částečně zhudebněných Alešem Březinou. Čeká nás tak bohatý náhled do wernischovského světa, plného humoru, smutku, krutosti, nostalgicky dávných časů i samoty dneška, který potěší nejen všechny ctitele české poezie.

Hudební skladatel Aleš Březina o inscenaci

Básně Ivana Wernische se zdají být při prvním čtení velmi snadno pochopitelné. Při druhém se začnou vynořovat další vrstvy – v těch zdánlivě hravých a veselých se objeví nečekané podtóny, ty existenciální odhalí své alespoň částečně humorné stránky, ty nejkratší narůstají množstvím významů do mnohem větších rozměrů a od třetího čtení dále jsou tak mnohoznačné, že si skladatel musí vybrat, jestli se jim tu pluralitu možných způsobů čtení ve svém zhudebnění zkusí zachovat v co největší šíři, nebo zda se zaměří jen na některé z nich. Největším potěšením pro hudebního skladatele je ale přidat k nim případně nějaký další význam a tím jejich vnímání třeba i ještě více obohatit. Právě o to jsem se při jejich převodu do hudby pokusil.

Robert Mikluš o Ivanu Wernischovi

Wernisch je génius. Je to čert. Vidí krásu tam, kde ji nehledáme. Když má příležitost, zatahá vás za lodyhu. Jeho imaginace nezná hranice, ale vždy začíná inspirací ze syrovosti, opravdovosti a závratí z osudu lidí, pro které je život i zápas s jimi samotnými. Je konejšivý a srozumitelný zároveň. Píše pro krásu gesta. Jeho tvorba je vždy výlet do neznáma. Je mi s ním dobře. Řehtám se a žasnu.

David Prachař o Ivanu Wernischovi

Moje první setkání s Ivanem spadá do roku 1984, kdy jsme v Divadle v Řeznické v režii Honzy Nebeského hráli Goldoniho Sluhu dvou pánů a použili jsme i texty Ivana Wernische, který byl tehdy zakázaný a nepublikovatelný. Je to tedy v mém i Honzově případě čtyřicetileté výročí.

Filip Kaňkovský o Ivanu Wernischovi

Již na prvních čtených zkouškách jsme cítili velikou sílu, poetičnost, melancholii, nadhled a také neskutečný smysl pro humor, který texty pana Wernische prostupuje. Můžeme se těšit na snivou i přidrzlou exkurzi do světů a příběhů, které jsou zdánlivě pryč, ale naštěstí je nosíme stále v sobě. Stačí se jen pozorně podívat do těch nejsilnějších životních vzpomínek, které z dálky vypadají tak banálně.

Lucie Trmíková o Ivanu Wernischovi

Esence Wernischovy poezie je pro mě v básni Kráčej zvolna, která v několika zhudebněných variantách zazněla před lety na jevišti Nové scény ND v projektu Sweet / Sweet / Sweet v rámci Pražského Quadriennale. Kurátorkou projektu s podtitulem Nebeský festival byla tehdy Jana Preková. Jan Nebeský ke zhudebnění básně oslovil několik skladatelů, mimo jiné Martina Dohnala, Josefa Vostřáka, Aleše Březinu a Moniku Načevu. Podle mě se dá tato báseň používat v praktickém životě jako ranní modlitba. Je to v podstatě varianta Desatera.

Režie: Jan Nebeský

Libreto: Ivan Wernisch, Jan Nebeský, Jana Slouková

Dramaturgie: Jana Slouková

Scéna: Jan Nebeský, Petra Vlachynská

Kostýmy: Petra Vlachynská

Hudba: Aleš Březina

Světelný design: Jiří Podubský

Zvukový design: Pavel Ridoško

Pohybová spolupráce: Václav Kuneš

Hrají: Pavla Beretová, Filip Kaňkovský, Robert Mikluš, David Prachař, Saša Rašilov, Lucie Trmíková j. h.

Hudebníci: Miroslav Linka, František Raba, Pavel Ridoško, Petr Valášek

Inscenace vzniká ve spolupráci s divadelním spolkem JEDL