Skladatel Heinrich Ignaz Franz Biber se narodil 12. 8. 1644. Připomínáme si jeho uměleckou cestu. 

Základy hudebního vzdělání získal patrně ve svém rodišti. Ve studiích pokračoval na jezuitském gymnáziu. V roce 1668 vstoupil do služeb olomouckého biskupa knížete Karla Liechtensteina-Castelcorno. V biskupově kroměřížském sídle zastával pozici komorníka a hudebníka v biskupské kapele řízené Pavlem Vejvanovským. Získal si zde popularitu výjimečnými schopnostmi hry na housle. Své hudební dovednosti dál rozvíjel ve Vídni.

Z doby jeho působení v Kroměříži komponoval některé ze sonát později zařazených do sbírky Sonatae tam aris quam aulis servientes vydané v Salzburgu, či známou Sonata violino solo representativa napodobující hlasy ptáků a jiných zvířat.

Když byl v roce 1670 pověřen nákupem hudebních nástrojů v Tyrolsku, zůstal v Salcburku, kde získal zaměstnání u tamního arcibiskupa Maxmiliána Khuenburga. Z původního poddanství se dostal až o šest let později.
Z nového působiště do Kroměříže posílal autografy svých nejnovějších skladeb, které se staly jednou z nejcennějších částí kroměřížské biskupské hudební sbírky.

Kolem roku 1670 byl v Salcburku jmenován komorníkem. Po dvou letech této služby se oženil s dcerou salcburského obchodníka Marií Weissovou a měli jedenáct dětí, z nichž se pouze čtyři dožily dospělosti. Přeživší děti byly velmi dobře vzdělány v hudbě. Syn Karel Heinrich se roku 1743 stal salcburským kapelníkem.

Roku 1677 provedl několik svých sonát před císařem Leopoldem I. Znovu před ním koncertoval roku 1681 a poté podal žádost o jmenování do šlechtického stavu, který byla vyslyšena až o devět let později. Byl povýšen do rytířského stavu a získal pozici vrchního komořího.

Za vrchol jeho umělecké kariéry lze považovat jmenování do funkce dvorního kapelníka v roce 1684. O několik let později řídil ansámbl složený z osmdesáti zpěváků a instrumentalistů.

Pro své hráčské i kompoziční schopnosti byl znám a ceněn nejen v zemích habsburské monarchie, ale také ve Francii a Itálii. Jeho kompoziční styl a interpretační dovednosti, byly ovlivněny italskými houslisty.

Některé věty svých houslových sonát komponoval polyfonně. Pro jeho tvorbu je typické užití kontrapunktu. Jeho houslové dílo je nejznámější pro časté předepsání skordatury – techniky hry s použitím předepsaného přeladění strun, které usnadňuje hru v netypických tóninách. Hlavním účelem bylo dosažení požadovaného afektu skladby, což se projevuje například v Růžencových sonátách, kde jednotlivé skladby vyjadřují afekty radostných, bolestných a oslavných tajemství růžence.

Od počátku své kariéry se kromě instrumentální tvorby k různým příležitostem věnoval kompozici rozsáhlých duchovních i světských vokálně-instrumentálních děl (mší, litanií, nešpor). Po odchodu do Salcburku komponoval rovněž opery a hudbu k jezuitským školským hrám.