Až do vzniku reprodukce hudebního záznamu, tedy do Edisonova vynálezu fonografu v roce 1877, ale především do Berlinerova vynálezu gramofonu v roce 1887 a rozšíření gramofonové desky na počátku 20. století poznávala většina milovníků hudby zásadní skladby kanonického repertoáru mimo koncertní pódia tak, že si je sami zahráli. Stálé symfonické orchestry byly spíše výjimkou, jejich koncerty se konaly nepravidelně a jen ve větších městech. V případě větších obsazení bylo nutné počet nástrojů redukovat na takový počet, který byl nejčastěji k dispozici, tedy ideálně jeden až čtyři nástroje. Z té doby pochází obrovské množství úprav, jejichž vydávání bylo byznysovou páteří tehdejších hudebních nakladatelství.
Druhým podnětem ke vzniku těchto úprav byl zřetel pedagogický – pokud neměli žáci dostatek prostředků na soukromého učitele, výuka klavíru probíhala z ekonomických důvodů ve větších skupinách. V Čechách byl průkopníkem této metody Smetanův slepý učitel harmonie a kompozice Josef Proksch, mimořádná osobnost, jejímuž důslednému a metodologicky propracovanému vedení v letech 1844-47 vděčil Smetana za svou dokonalou skladatelskou (a dost možná i klavíristickou) průpravu. Ten otevřel nejprve v Liberci a pak v roce 1831 v Praze "Hudebně vzdělávací ústav Josefa Proksche." Jeho první úpravou byla předehra k Mozartově opeře Titus pro osm klavírů čtyřručně.
Když Smetana v roce 1848 otevřel vlastní hudební ústav na Staroměstském náměstí, v mnohém navázal na vzor svého bývalého učitele. Při výuce používal jak existující literaturu, tak i vlastní kompozice a úpravy. Po počátečním rozladění z nevítané konkurence se Proksch se Smetanou brzy usmířil a v roce 1860 dokonce sám upravil Finále ze Smetanovy Triumfální symfonie E dur op.6 pro čtyřruční klavír.
Umělecký a finanční úspěch jeho hudebního učiliště umožnil Smetanovi uskutečnit 29. srpna 1849 svatbu se svou milovanou Kateřinou, která mu během několika málo let porodila čtyři dcery.