V těchto dnech po celé zemi vzpomínáme na slavnou událost 200. výročí narození Bedřicha Smetany. Oslavných textů vyšlo velké množství a není k nim takřka co dodat. Proto se nabízí jako vhodný kontrapunkt téma bolesti a smrti. Ve Smetanově době byla dětská úmrtnost tak obrovská, že jen v málokteré rodině se dožily všechny děti alespoň dospělosti. Sám Smetana pocházel až z třetího manželství svého otce Františka, jehož první dvě ženy předčasně zemřely v souvislosti s četnými porody a celkovou fyzickou vyčerpaností. Jakkoliv se jednalo o všeobecně rozšířený jev, nijak to neubíralo na zármutku rodičů těchto dětí. Ani manželům Smetanovým se tato smutná událost nevyhnula. Bedřichovi s Kateřinou (rozenou Kolářovou) se v letech 1851 až 1856 narodily celkem čtyři dcery, nicméně již v roce 1855 z nich žila pouze jedna jediná - Žofie Schwarzová (1853-1902), pozdější Smetanova opatrovnice v jabkenické myslivně. Jako první zemřela v červnu 1854 druhorozená Gabriela (1852-1854), o rok později podlehla spále prvorozená Bedřiška (1851-1855) a o devět měsíců později na následky stejné nemoci skonala teprve devítiměsíční Kateřina (1855-1856).

Každé z těchto úmrtí zdrtilo manžele Smetanovy stejně silně, ale v případě dcery Bedřišky, kterou doma nazývali Fritzi, se Smetana domníval, že jim byl odebrán hudebně naprosto mimořádně nadaný člověk a tak ho to zasáhlo snad ještě více. Vyplývá to i z jeho deníku, do kterého si napsal: "Nic nemůže nahradit Fritzi, anděla, kterého nám smrt ukradla." Vyjádřil to vytvořením strhujícího Klavírního tria g moll, vzniklého v jednom tvůrčím vzepětí mezi 6.9.-22.11.1855. Na jeho titulní stranu napsal: "Věnováno a schválně komponováno k upomínce na geniální drahé dítě moje, v roce 1855 zemřelou Bedřišku."

Jako plnokrevný romantik chtěl Smetana v této dramatické, epizodicky uspořádané skladbě vyjádřit především autobiografický obsah, forma se proto naprosto osvobodila od školometských pouček a plně se podřídila zachycení autorových pocitů. Zde by mohl celý příběh končit, ale má to ještě jeden háček. Znovu a znovu musíme mít na paměti, že v umění často nefunguje přímá úměra, spojující životní události lineárně s tvorbou. Pravé umění život často předbíhá a je tomu tak i v tomto případě. Celých 87 taktů finální třetí věty tria je totiž doslova převzato ze Smetanovy Klavírní sonáty g moll, prvního rozsáhlého cyklického díla svého tehdy teprve dvaadvacetiletého autora, složeného ve štěstím zalitém roce 1846 na závěr tříletého studia v proslulé hudební škole slepého učitele Josefa Proksche. Tak. Umění někdy ví více, než vědí jeho tvůrci a jedině když svého autora přesáhne, stává se opravdovým uměním.